Proběhne rekonstrukce na Blobu, hlavně u článků, recenzí a povídek.

Zapomenutá planeta II.-kapitola 10.

15. října 2009 v 18:41 | Luisik
X. kapitola
Ráno jsem se vzbudila. O ničem jsem nevěděla. Byla jsem naprosto mimo. Až jsem si s obtížemi vzpomněla na to, kde jsem, potom jsem si vzpomněla na Mirrium. A nakonec jsem se musela hodně soustředit a přemáhat se, abych si vzpomněla na to, co mi o té látce řekla Kapisé. Když mi to došlo, zježily se mi všechny vlasy na hlavě a málem jsem začala i prskat.
Vyskočila jsem a na mobilu jsem pustila tu nejnepříjemnější melodii na nejhlasitější stupeň. Docílila jsem toho že si Kirk při vyskakování málem zlomil krk a Derek si skoro rozbil hlavu o zem. Leda otevřela dokořán oči a vyjekla. A Berry se jenom převalil na bok a spal dál.
Zacloumala jsem s ním a vyskočila jsem na matraci aby mne všichni viděli a věnovali mi trochu rozespalé pozornosti.
Vyložila jsem jim, to co říkala Kapisé a ostatní souhlasili, že už musíme jednat. Kdybychom šli na procedury, ztratíme zbytečně další den, protože se při vědomí neudržíme.
Nakonec jsme se rozhodli, že se zajdeme ještě jednou podívat na monitory a třeba zjistíme něco víc, ale k tomu už nemělo dojít.
Rozhodli jsme se ustrojit se normálně. Ale netroufali jsme si vzít zbraně, abychom nebyli tak moc nápadní.
Když jsme dorazili až k vratům, vrata byly zamčená a na ní řetěz s kladkou velkou jako moje hlava. Stáli jsme tam a zoufali jsme si. Co budeme dělat? Jak to dopadne? A spousty dalších otázek a obav o naší budoucnost.
Najednou jsme za sebou zaslechli těžké kroky. Pomalounku jsme se otočili a zjistili jsme, že stojíme ve stínu asi tak třicetiletého muže. Měl ruku jako moje dvě stehna a kdyby chtěl, mohl by mě vzít a udělat ze mne třímetrovou mezizubní nit. Borec tam stál a seshora se na nás díval jako na kus hadru.
Nevypadal jako ten, co byl minulý den u vrat. Neměl sako a sluneční brýle. Arint se nejspíš rozhodl, že na nás nasadí někoho méně nápadného. Ovšem nevím, co je pro něj nenápadnost. Protože kdybych se já rozhodla nechat někoho sledovat., sportovně bych ho oblékla a představila ho jako dalšího rekreanta. Ale tento vazoun nám nebyl ani představen, ani sportovně obléknut, byl navlečen do květované rudé košile, bílých kalhot, ze kterých mu lezly nechutně chlupaté nohy (kdybych ho viděla dejme tomu za nějakou tabulí s mapou pro turisty, myslela bych, že se slemci dali na turistiku a chození po zadních) a obuv byla napůl k moři a na půl pro vysokohorské tůry. Nevím, jaký návrhář to vynalezl, ale rozhodně to asi bylo praktické…….pokud se vám potí nohy a zrovna v patnácti tisících nejede lanovka.
Tak tento exoticky oděný muž se na nás podíval a chvíli přemýšlel, co jako dál (nebo alespoň vypadal, že přemýšlel, protože pochybuji, že tento týpek je typ intelektuála, který vypadá zamyšleně, i když má jasno) a potom mne popadl do jedné ruky a Dereka do druhé.
V té chvíli mne napadly dvě věci. Ta první, že když vypadal tak zamyšleně, možná si nás rozpočítával (znáte to, takové to ententýky dva špalíky……) a druhá, že jestli nás zabijí, tak že se mi bude Derekův cynický nadhled hodit.
Kirk se na obra vrhnul, ale protože neměl meč, vazoun si ho ani nevšiml. Leda už byla chytřejší a skočila na něj, chňapla mu po krku a snažila se mu ho nějakým složitým chvatem zlomit. Mělo to ovšem dva háčky. První, že mu ten krk ani nemohla obejmout a ten druhý se právě chystal projevit.
Obr nás oba hodil na zem, ale nebyl bohužel tak tupý, jak se zdál, ale pojistil se, abychom mu neutekli. Mě špičkou boty přišlápl nohu. Musím přiznat, že jsem se k tomu přímo nabízela, mela jsem ji zkroucenou celou na zemi a krásně směrem k němu. Bolelo to. Přenesl na mne pro jistotu asi tak třetinu své váhy (což nebylo málo). A Derekovi patou té samé nohy přišlápl nohavici. Sáhl si za hlavu, sejmul si z ní Ledu jako by to byl nějaký hmyz, postavil ji na zem a jediným úderem ji srazil k zemi.
,,Ledo!!" zakřičela jsem.
Kirk a Berry si k ní klekli a pomáhali ji zůstat při vědomí a podobně. Kirk ji vzal opatrně do náručí a odnášel ji do stanu. Cestou jí upadla šňůrka ze sukně. Berry ji sebral a směrem k vazounovi zařval: ,,My se nevidíme naposled!" kdyby nebyl můj přítel, jeho pohledu bych se ho bála.
Derek zacházel do stanu aby se postarali o Ledu, ale podíval se na nás a tím pohledem nás ujistil, že jak se Leda bude moci postavit na nohy, přijdou si pro nás.
Asi po deseti minutách chůze (chodil sem tam, bezmyšlenkovitě a bez cíle, určitě proto, aby nás zmátl) nás postavil, přivázal nás ke stromu a zavázal nám oči. Ani nás nemusel přivazovat, ani jeden jsme nevěděli, kde jsme a bylo by příliš nebezpečné utíkat a navíc, i kdybychom to věděli, cestou sem zamkl vrata i kladku.
Znovu nás popadl a šel s námi někam hluboko do lesa. Bylo to hrozně nepříjemné, nevědět, kam to jdeme a o to to bylo nepříjemnější když nás každou chvíli šlehali větvičky ze stromů.
Začínala jsem být zoufalá a taky se mě začala jímat hrůza.
Buď silná, to zvládnete. Nepropadej panice. Kapisé. Byla pořád se mnou. Jako psychická podpora si vedla skvěle, ale jako fyzická síla byla nepoužitelná. Ale i přesto mi zvedla náladu.
Ten chodící kolos nás odvedl a položil (respektive hodil) na zem. Byla to místnost, nebo domek, nebo tak něco. Bylo to kryté. Nebyly tolik slyšet zvuky zvenčí a větřík přestal vát.
Posadil nás do kouta, nechal nám šátky přes oči (nevím, jak ten Derekův, ale ten můj byl přespříliš utažený) a svázal nám ruce i nohy. Derek byl těsně vedle mě. Cítila jsem jeho zrychlený dech a on určitě slyšel můj. Rychle mi bilo srdce.
Derek se posunul směrem ke mně. Já jsem to udělala taky. Seděli jsme na sebe namáčknutí, čekali, co se stane a přemýšleli jak to dopadne.
Musela jsem se uklidnit. Zhluboka jsem se nadechla a chvíli počkala. Zvážila jsem situaci. Zatím to vlastně nebylo tak zlé. Kirk, Leda a Berry jistě brzo přijdou, zas takovou pecku Leda nedostala. Zatím po nás taky nic nechtějí. Zatím nám nijak neublížili. A zatím jsme sami a téměř schopni jednat. Zatím, zatím, zatím. Sakra!... Nech toho!
Můj mozek byl ale naprosto neschopen jednat, vymýšlela jsem různá východiska a potom jsem se dopracovala až k technice, která občas docela pomáhá. Když nemůžete přijít na to, jak vyřešit problém, prostě zkusíte mozek donutit, aby si na řešení problému vzpomněl. Tato technika je založena na předpokladu, že už jste něco podobného zažili. Někde jsem o tom četla. Tak jsem tedy lovila paměti. Potom se mi něco vybavilo. Něco velmi podobného této situaci. Snažila jsem se to zapomenou už dlouho, ale vzpomínka byla příliš vryta do paměti.
Tma, ticho, ale nebyla jsem sama. Ruce a nohy svázané. Bolelo to. Pokusila jsem se vstát, ale nepovedlo se mi to. Na stole jsem zahlédla nůž…
To je ono. Třeba je někde v pokoji nůž nebo něco ostrého. Musím to zkusit.
Nazdvihla jsem se, ale s pouty to moc dobře nešlo. Ale já si podruhé nehodlala páčit ramena z kloubů. Nakonec jsem se z potlačovaným řevem zvednula. Zvládla jsem to. S úlevou jsem vydechla.
,,Tess, kde jsi? Kam jdeš?" Derek byl zmatený, když mne vedle sebe necítil.
,,Tiše!" vyděsila jsem se, že nás uslyší. ,,Snažím se sehnat něco ostrého." Rozhlížela jsem se kolem. Nebo jsem spíš zmateně cukala hlavou, ten šátek mi vadil ve výhledu (čím to, že?!). Pomalu jsem poskakovala na špičkách, myslím, že to bylo celkem neslyšné. Narazila jsem do stolu. Udělal hrozný hluk. Bušilo mi srdce. Nic se ale neozvalo.
Otočila jsem se zády ke stolu a rukama jsem šátrala po jeho okrajích.
,,Auč!" sykla jsem. Řízla jsem se. Tekla mi krev z prstu, ale byla jsem za to ráda. Bylo to víčko od plechovky. Pěkně ostré.
Vzala jsem ho do ruky a snažila se přeřezat pouta. Šlo to docela dobře, až mne to překvapilo, ale potíž byla v tom, že provazy byly moc tlusté.
Pořád jsem řezala provazy až mě chytala křeč do zápěstí. Ale nakonec jsem ucítila, jak my pouta spadla na zem. Okamžitě jsem vymrštila ruce k hlavě a sundala si šátek. Potom jsem si rozvázala provazy na nohou a totéž jsem udělala s pouty, kterými byl svázaný Derek.
,,Zase si mně zachránila, Tess." ušklíbl se Derek.
Musela jsem se zasmát.
,,Jasný, mám to u tebe. A hned dvakrát." objali jsme se.
Rozhlédla jsem se po místnosti a hledala nůž, nebo nějakou jinou zbraň. Nic. Doupě VV (velkých vazounů) a nemají tady zbraně.
,,Sakra!" měla jsem sto chutí do něčeho kopnout, ale nemohla jsem.
Najednou jsme zaslechli běh několika lidí směrem k našim dveřím. Rozhlédla jsem se po místnosti, co bych rychle popadla. A najednou jsem v rohu uviděla malou červenou svítící tečku.
,,Kamera. Podívej!" ukázala jsem do rohu. Byli jsme v pasti. Už nebyl čas na nic. Možná ani na to říct si sbohem.
Rozrazili se dveře.vrazili do nich dva bodyguardi s vysílačkami v rukách.
Jeden přistoupil ke mně, popadl mne zezadu a zdvihnul mě nad zem. Musím přiznat, že v tom měl praxi, nemohla jsem se od pasu nahoru pohnout. Kopala jsem nohama, ale to mi nebylo nic platné.
Zkusila jsem vykopnout nohou nahoru a kopnout ho do obličeje. Povedlo se mi to, pustil mě na zem. Odrazila jsem se nohama a vyskočila, ale on se celkem rychle vzpamatoval a čapnul mně znova. Pochopila jsem, že to nemá cenu a nechala jsem se odnést (jak potupné) na nějaké, zatím neznámé místo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama