Proběhne rekonstrukce na Blobu, hlavně u článků, recenzí a povídek.

Zapomenutá planeta II.-kapitola 3.

15. října 2009 v 18:37 | Luisik
III. kapitola
Konečně mi zazvonil budík. Bylo sedm. Chtěla jsem se pořádně upravit a do Shillshiru to byla asi hodina rychlé jízdy. Měli jsme tam být o půl desáté. Jsem všude radši o hodinu dříve než o pět minut déle.
Vstala jsem z postele a naházela do sebe cornflaky. Potom jsem zahučela do koupelny a spletla jsem si copánky do půl zad. Pak už jenom vytvořit linky a nanést řasenku a pryč z koupelny. Rozhodla jsem se, že si vezmu své oblíbené oblečení-bledě modré tričko v výstřihem až já nevím kam, tmavě modrá kanýrová mini a tyrkysové plátěnky po kolena. A bleďoulince modrá až bílá přilba na motorku.
Vše jsem si dvacetkrát překontrolovala: světla-zhasnutá, voda-neteče, zásuvky-vypojené, atd., atd.,……..
Zamknula jsem, sešla jsem dolů po schodech z mého bytu a vytáhla jsem z garáže motorku. Naložila a připoutala jsem na ni kufr a jela jsem. Měla jsem před sebou hodinu cesty, kterou jsem si hodlala vychutnat. Miluji cesty motorkou.
Dojela jsem do Shillshiru jako poslední. To bylo snad poprvé, co jsem někam dorazila jako poslední. Myslela jsem, že se mně všichni budou ptát, na co mám tak obří kufr, ale nestalo se tak, protože jediný, kdo měl menší kufřík než já byl Kirk.
Všichni jsme se opřeli o motorky a čekali jsme, až se objeví nějaký ředitel kampu, nebo správce, nebo někdo, kdo nám dá klíce od stanu, nebo tak……nebo spíš zip od stanu……Bože! Prostě nám ukáže náš stan. Ale tak se nestalo, protože jsme neviděli žádnou kancelář, ale dokonce ani žádné stany. To byl problém.
Po minutě, možná po hodině se z lesa vynořil divný mužíček. Měl asi tak metr a nevypadal ani na ředitele, ani na správce.
,,Dobrý den.'' vypadal mile, byl velmi sympatický. ,,Jmenuji se Arint a jsem majitelem kampu, ve kterém budete bydlet.'' můj nos na lidi se trochu spletl. Ovšem kdo by čekal, že majitel nějakého letoviska pro turisty bude mít metr, hnědé vlasy a oči a k tomu všemu zelenou buřinku a zelený kabát. Na nohou měl něco jako dřeváky a pod kabátem měl hnědé kalhoty.
Tento zjev mohl mít tři potenciální vysvětlení. To první bylo, že v lese je velká pravděpodobnost toho, že se octnete pod kulometnou palbou a tyto barvy vás skryjí v porostu (a tohoto muže doslova v porostu). A ta druhá možnost, která není moc uklidňující, ale rozhodně bezpečnější, byla ta první, že je v kampu více takto oděných lidí, což by znamenalo, že v kampu je nastolena nadvláda skřítků. Anebo poslední, a asi nejpravděpodobnější vysvětlení, že ten mužík měl prostě takový styl, a to, že dnes vypadá jako skřítek je náhoda (ovšem jestli bude zítra v maskáčích, tak začnu věřit verzi s kulomety).
Skrz les nás provedl až na mýtinku, kde bylo několik stanů. Vypadalo to tam hezky. Všude příroda, auta ani motorky sem nesměly, ale jediné, co mi na této idylce nesedělo, bylo to, že kolem tábora byl plot asi dva metry vysoký a na něm ostnatý drát. A v plotu to jakoby praskalo, takže tam asi byl i proud.
,,Na co tady je ten plot?'' zeptala se Leda. Myslím, že nebyla jediná, které sem ten plot nepasoval. Všichni jsme si ho nedůvěřivě prohlíželi.
,,Kvůli zvířatům.'' odůvodnil Arint. ,,Jsou tady kolem fraunti a občas se zde vyskytne i slemek. Shánějí potravu.''
Fraunti jsou zvířátka, která jsou asi tak půl metru vysoká a s ocasem asi tak metr dlouhá. Kdybyste je viděli, rozplynete se nad nimi jak jsou roztomilí. Jsou béžová až do oranžova, mají dlouhou srst a nevinný kukuč. Ale když otevřou tlamu, máte možnost spatřit deseticentimetrové tesáky přičemž horní dva špičáky jsou patnácticentimetrové a ostré jako ostří nože. A aby toho nebylo málo, mají v nich smrtelně jedovatou látku. Když vás kousne fraunt, jste do deseti vteřin mrtví. Rychlé, bezpečně účinné a bolestivé. To už ta roztomilost přejde.
A slemci jsou obrovští a děsivý. Nemají sklony zabíjet a jsou to býložravci, ale když uděláte něco, co se mu nelíbí, chrání si své teritorium a rodinu a máte zhruba sedmdesátiprocentní šanci, že skončíte na jeho metrových rozích, zakroucených dopředu. To už je pomalejší.
No, dostali jsme stan. Byl velký asi jako pořádná přízemní chatka. Byly tam matrace, polštáře, spacáky a noční stolky. Každý jsme si zabrali jednu postel a šli jsme se ven nadýchat čerstvého vzduchu.
Vrata od plotu byla odemčená, tak jsme šli do lesa a bloudili jsme a bloudili a nijak nám to nevadilo. Potom jsme se otočili a bloudili jsme zpět. Už se stmívalo tak jsme zapadli do vrat a do postelí. Když jsme usínali, byla už pořádná tma, ale já jsem přesto viděla jak se všichni dívají na poslední prázdnou matraci.
,,Škoda, že s námi nemůže být Spino.'' řekl Derek. Nikdo na to nic neřekl, ale všichni to v duchu vyslovili už před Derekem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama