Proběhne rekonstrukce na Blobu, hlavně u článků, recenzí a povídek.

Zapomenutá planeta II.-kapitola 8.

15. října 2009 v 18:40 | Luisik
VIII. kapitola
Zaslechla jsem šum. Jakoby někde mimo místnost. S obavami jsem otevřela oči. To, co jsem uviděla, mne šokovalo i když to bylo známé.
Náš stan.
Vyskočila jsem. Kolem sebe jsem viděla své přátele, jak jsou stejně udivení a vyděšení jako já.
,,Bože můj.'' zaúpěla jsem a schovala si ruce do dlaní. Byla jsem zoufalá. A nebyla jsem sama.
,,Pročešeme okolí. Někde musí něco být.'' Berry si konečně přestal dělat z naší situace srandu.
,,Jo. Do sportovního.'' zavelela Leda.
Vyrazili jsme do lesa. Chodili jsme a zoufale hledali každou věc, co by vypadala podezřele.
Až konečně. Podle Kirkových hodinek jsme hledali přibližně tři hodiny.
Někde před námi, odhadem tak sto metrů, byl domeček. Malý, jedno okno, jedny dveře. Byl přízemní. Byla tam asi jenom jedna místnůstka. Vypadal jako taková ta chatka, ve které jsou jističe na elektřinu. Ale to bylo absurdní-byl moc daleko.
Připlížili jsme se k němu a nakoukli oknem dovnitř. Nikdo tam nebyl. Bylo tam plno přístrojů a monitorů.
,,Jdeme dovnitř?" zeptal se šeptem Derek.
,,Jasně.'' odpověděl Kirk.
Přeplížili jsme se ke dveřím a rozhlédli se na všechny strany. Nikde nikdo.
Berry přistoupil ke klice a zkusil, jestli je odemčeno. Bylo. Asi byli přesvědčeni, že sem nikdo nepřijde.
Vešli jsme dovnitř. Všichni jsme byli skrčení.
Uvnitř to bylo předimenzované technikou, ale nikde nebyli žádné temné kouty. Bylo to tam zvláštní.
Sedla jsem si na jednu ze židlí a koukala na jeden z monitorů. Les. Pak jsem se podívala ne vedlejší. Les. Měli nainstalováno asi dvacet kamer, které snímali různé kouty lesa.
Odstrčila jsem se nohama a přejela jsem na židli k dalším monitorům. Tam už byly snímány interiéry. Tělocvična. Posilovna. A potom jsem uviděla známé místo. Tu šedo-tyrkysovou čekárnu, kde jsem se převlékala. A hned vedle byla snímána ta koupelna. Všude bylo prázdno. Neviděla jsem jediný pohyb.
,,Sem chodím cvičit.'' ukazoval Berry na tělocvičnu.
,,A já sem" zadíval se Kirk na jednu z obrazovek, která snímala les.
,,Tady cvičím já." klepal Derek na monitor s lesem.
,,A tady probíhají masáže." identifikovala Leda další obrazovku.
,,A sem vodí mě." A ukázala jsem jim dvě místnosti. Koupelnu a čekárnu.
Najednou do čekárny vešli dva lidé. Ta upjatá žena, co se o mne starala a pak někdo jiný. Muž. Byl malý a na sobě měl zvláštní odění. Byl to Arint, ten trpaslík. Hádali se. Stiskla jsem na počítači tlačítko: zvuk.
,,…. jak je možné, že tam nejsou?!'' ječel a vyskakoval si Arint.
,,Já nevím, na procedurách ještě byli.'' vysvětlovala vyděšeně paní.
,,A proběhly bez problému?'' podupával si nožkou a dožadoval se odpovědi.
,,Ano. O žádném problému nevím. Nechápu, co se mohlo stát. Není chyba v Mirriu? Je to stále neotestovaná látka, může mít své mouchy." přesvědčovala ho, že za nic nemůže.
,,V Mirriu žádné chyby nejsou a pokud jste si nevšimla, právě ho testuji.'' její hypotéza se mu rozhodně nelíbila.
,,Ano, pane, máte pravdu. Omlouvám se."
,,Ano, mám pravdu. Každopádně je chci tady, udělejte to, jak chcete!'' zařval a při odchodu prásknul dveřmi.
Žena se oklepala, musela si sednout. Ten mužíček asi měl autoritu.
Vypnula jsem zvuk a vstřebávala, co jsem právě slyšela. ,,Teď po nás půjdou. Musíme se vrátit do stanu." vyhrkla jsem.
Nikdo nereagoval. Koukali tupě na obrazovku.
,,Honem!" zakřičela jsem na ně. Probrali se a doslova vystřelili ven.
Běželi jsme k rezervaci. Nebo spíše k izolaci. Asi kilometr před ní jsme zpomalili na sportovní běh. Doběhli jsme lehce zadýchaní k bráně. Tam se rozhlížel kolem sebe asi dvoumetrový chlapík a čekal na nás. Když nás spatřil, hodil na nás nepřátelský pohled a zkřížil si ruce na prsou.
Běžela jsem vepředu a za mnou běželi ostatní. Když jsem probíhala kolem toho vazouna, zamávala jsem mu, abychom působili jako bychom se právě vrátili z lesa, kde jsme si byli zaběhat. ,,Ahojky, jak se vede?''
Vazoun mi neodpověděl, jen se na mne odporně podíval. Byl celý odporný. Vypadal jako vyhazovač, byl plešatý, měl tak tři procenta tělesného tuku a zbylých devadesát sedm procent byla čistá, umělá svalovina (včetně mozku).
Doběhli jsme do stanu a vyčerpaně se svalili na postel.
,,To bylo o fous." vydechla jsem s úlevou.
Potom jsem se po čtyřech vyplazila ze stanu a vystrčila hlavu. Vazoun u vrat se díval na náš stan, držel si ucho a něco říkal. Myslím, že to bylo něco na způsob: ,,Právě dorazili, šéfe!'' Jeho pohled klouzal po okolí, až uvízl na mne, tak jsem mu znova s úsměvem zamávala a zalezla zpátky.
,,Za chvíli jsou tady.'' oznámila jsem přátelům.
,,Podle čeho soudíš?'' zeptal se Kirk, i když věděl, že mám pravdu. Šlo o to, aby nezamrzla konverzace (ačkoli z aktuálního bodu mrazu jsme ji vymanit prostě nemohli).
Neměla jsem sílu plazit se na své místo a lehnou si až tam. Stejně by mi to zabralo ten čas, co jsme měli, než přijdou. Je jedno kdo, prostě oni. Tak jsem si lehla na matraci k Derekovi. Myslím, že si toho ani nevšimnul. Ležela jsem a honem honem jsem se snažila vyplnit okna událostí v domku. Když je něco zmatené a rychlé, ztrácím paměť dost často. Byla jsem z toho všeho letargická. Po tom, co se nám stalo před dvěma lety se zrovna nám, muselo stát tohle. Proč my? Kladla jsem si spousty otázek, ale k ničemu to nevedlo, spíš to vyvolávalo další.


Tak jsem zavřela oči a začala z okolí stahovat pozitivní energii. Nebylo toho moc, ale částečně mne to dostalo z letargie do pouhé deprese, což se dalo zvládnout.
Ale jak jsem se snažila pozitivní energii stahovat z čím dál většího prostoru, ucítila jsem najednou hrozný záchvěv. Jako by moje podvědomí narazilo na koncentrovanou negativní energii. Okamžitě jsem přestala v nabíjení a otevřela jsem oči.


Byli blízko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama